BUddhismus: buďme prázdní - naplníme svět

 

Tulku lama Lobsang (Tibetská buddhistická psychologie)
Tulku lama Lobsang popisoval na jeho přednášce (květen 2008, Praha) rozdíl mezi "logikou" a "psychologií". Psychologii uváděl jako opak logiky. Logika nás omezuje, psychologie nás činí šťastnými.
V úvodu jeho přednášky nám řekl, že pokud budeme v jeho přednášce hledat logiku, budeme mít lama Lobsanga asi za blázna. Na této stránce stručně uvádím, co nám na přednášce říkal.
Logika a psychologie
Pokud máme problém, chceme ho řešit, v domnění že budeme šťastnější - to je logika. Ale my ten problém vůbec řešit nemusíme a i tak můžeme být ti nejšťastnější - to je psychologie.
Pokud chceme pomoci celému světu, jdeme a pomáháme světu - to je logika. Ve skutečnosti si tím ale jen komplikujeme život. Namísto toho můžeme ale pomáhat jen sobě a tím vlastně pomáháme celému světu - to je psychologie. Pokud ovšem budeme pomáhat sami sobě a myslet si, že tím pomáháme celému světu - je to opět jen logika.
Pokud si například myslíme, že čím více budeme mít peněz, tím budeme šťastnější, je to jen logika. A pokud si myslíme, že čím méně budeme mít peněz, tím budeme šťastnější, je to opět jen logika. Štěstí a peníze, to spolu vůbec nesouvisí. Pokud chceme být šťastní - jsme šťastní, pokud se chceme trápit - trápíme se. A také, když chceme být šťastní, můžeme tak učinit jedině dnes. Celý život trvá jen jeden den. To "dnes" je celý náš život.
Všichni jsme lháři
V další části uvedl, že všichni lžeme. Někdo se snaží být upřímný, něco řekne, ale pak to stejně dopadne všechno jinak. Někomu slíbíme lásku na celý život a po nějaké době mu tvrdíme, že máme někoho jiného a on nám pak tvrdí, že jsme mu předtím lhali. Ale tak to není - my jsme si přece tenkrát opravdu mysleli, že mluvíme pravdu.
Jak řekl lama Lobsang: lepší je rovnou každému hned na začátku říct, že cokoliv řekneme je lež a ať nevěří ničemu z toho co říkáme. Jako příklad uvedl tibetské nauky, kde jsou z 90% jen lži. Sám sebe prohlásil za lháře, je to prý naprosto v pořádku. A proč nám říká všechny ty lži? Protože je chceme slyšet, tak to říká. Podobně je to i s duchovními mistry - kdyby nám říkali pravdu, pomohli by nám tím? Zní to logicky, ale není to psychologie.
Ke konci přednášky řekl důrazným hlasem, že pravda je taková, že celý život je jen velké utrpení.
Po jeho přednášce se nás tam pár lidí shodlo, že lamovi Lobsangovi absolutně nerozumíme. Jen si myslíme, že něco chápeme, ale všechno může být úplně jinak. Tulku lama Lobsang vyrůstal v naprosto odlišném prostředí a uvažuje naprosto jinak, než my. Něco řekne a vůbec nepřemýšlí o významu toho co řekl, prostě to jen řekne. Sám o sobě mluví jako o "lama Lobsangovi" - žádné já jsem, já si myslím apod. Někdo se na něj nějak podívá, ale on nehodnotí jeho výraz, on ani neumí něco, nebo někoho nějak hodnotit.
Jídlo a pití – naslouchejte svému tělu!
Lama Lobsang se domnívá, že není správné si myslet, že pokud budeme jíst velice zdravé jídla, budeme i zdraví. Mnoho lidí je naprosto zdravých, přestože jí vše, spousta je jich nemocných a jí přitom „velice zdravě“.
U nich v Tibetu se prý žaludku říká „kuchyně“, která vaří jídlo pro celé tělo. Nejsme prý opice, a nejsme postavení tak, abychom jedli jen trávu. Je dobré jídlo uvařit, protože se pak žaludku „lépe vaří“.
Snažíme se „jíst zdravě“, ale problém je trošku někde jinde. Tvrdil, že nejlepší je jíst úplně vše, kromě různých jedovatých jídel. Když ovšem jíme, máme jíst tolik, kolik si řekne naše tělo. Když například jíme různé omáčky, ono je to dobré, a díky tomu, že se to „dobře jí“ toho sníme zbytečně hodně. A to není dobré.
Nemáme jíst, když máme chuť jíst, nebo když je zrovna čas na jídlo. Máme jíst, když máme opravdu hlad, a přestat jíst, když už jsme dostatečně nasyceni.
Na otázku jestli jí maso řekl, že on ho musí jíst, protože to Bůh zařídil tak, že se narodil v Tibetských horách, a tam ovoce a zeleniny příliš není. Potom následoval smích. Srandu si dělal poměrně často.
Spousta lidí přijede do Tibetu, napije se vody z tibetských hor (která je prý považována za jednu z nejzdravějších na světě) a dostanou průjem. Pak tvrdí, že tibetské jídla jsou špatné. Nejsou špatné, jsou prý výborné, ale my jen nejsme zvyklí jíst vše, protože máme svůj úzký okruh toho, co považujeme za zdravé a dobré a nic jiného nejíme. Ano i nedobré jídla je podle něj dobré si občas dát. Jíst prostě vše a vnímat přitom své tělo, ono ví nejlíp, kolik toho máme sníst, a dá nám to vždy najevo. Jen se musíme naučit naslouchat jeho povelům.
Pít 2-3 litry denně. To je prý také omyl. Ano, pokud máme nemoc, nebo jsme celý den na sluníčku, musíme pít více. Ale jinak jsou podle něj 3 litry denně zbytečně hodně. Ledviny musí potom zbytečně mnoho pracovat a opotřebovávají se tím. On v Tibetu prý pije mnohem méně, ale pokud jezdí po západě, pije mnoho. Je to prý jen náš „zvyk“ na který je tato společnost naučená. Tělo ví, kdy máme žízeň a pokud ho nebudeme ignorovat, dá nám to vždy najevo.
Duchovní život
Podle Lamy Lobsanga je duchovní rozvoj velice užitečný. Problém je ve správném pochopení, co je to duchovní posun. Je to podle něj něco, kdy se stáváme naprosto obyčejnými lidmi. A pokud nejsme obyčejní a děláme něco co nedělají ostatní, všichni ostatní proti tomu budou bojovat a komplikovat nám tím život. Nevybočovat z okolí a hlavně žádné extrémy! To je prý velice nebezpečné. Jako příklad uvedl 14. Dalajlámu, který je jeden z úplně nejnormálnějších lidí vůbec. Většina z nás je prý velice šílených a máme šílené názory a ty prosazujeme, nutíme je ostatním, pak se s nimi hádáme a tak si zbytečně komplikujeme život. Tyto naše názory plynou z naší nevědomosti. „Někde jsme jen něco slyšeli a hned tvrdíme, že tohle je pro všechny to nejlepší“.
Spousta lidí si prý myslí, že mniši v Tibetu jen od rána do večera meditují a sedí jako sochy. To je prý také omyl. Oni studují a cvičí a ve volném čase pomáhají v kuchyni a uklízí. Pokud prý chceme opravdu dobrou duchovní techniku, máme se vykašlat na celé duchovno a začít třeba dělat 50 nebo 100 tibetských poklon denně. Toto cvičení jistě najdete někde na internetu. S radostí pracovat, rozdávat všem lidem lásku, nebo nerozvíjet své negativní myšlenky - také skvělé pro duchovní rozvoj.
3 těla
Lama Lobsang tvrdí, že je velice důležité si uvědomit, že máme všichni 3 základní těla. Jsou to:
•    fyzické tělo
•    energetické tělo
•    mentální tělo
Fyzické tělo známe velice dobře. Informuje nás o problémech prostřednictvím různých nemocí. Ty mohou být ovšem způsobeny i příčinou na jiné, než fyzické úrovni. Další tělo, tělo energetické, tvoří spoustu kanálků, a těmi proudí životní energie. Pokud tato energie neproudí tak jak má, cítíme se unavení a vyčerpaní. Může to být také příčina naší nemoci. Dalším tělem je tělo mentální. Pokud je problém zde, chybí nám štěstí. Jsme fyzicky zdraví, máme dobrou práci, hezkou ženu, sportujeme a přesto cítíme, že je něco v nepořádku - chybí nám štěstí.
Náš život, sport a naše myšlení by mělo respektovat všechny 3 tyto těla. Vše by mělo být v rovnováze.
Nemoc
Východní a západní svět má úplně jiný pohled na způsob léčení nemoci. V Tibetu se lidé nedožívají extra vysokého věku, jsou prý ale rozhodně šťastnější.
•    Západní styl léčení: operace - lék - jídlo - cvičení
•    Východní přístup: cvičení - jídlo - lék - operace
Jak vzniká nemoc? To je nějaký problém (může to být psychický problém, zadržovaná emoce, či něco jiného) a tělo nás na něj upozorňuje v podobě nemoci ve fyzickém těle. To takhle někoho třeba bolí koleno, on jde k lékaři, a ten mu řekne, to nic není, týden buďte doma a odpočívejte. My ovšem „musíme“ pracovat a tak chceme lék. Lékař řekne "dobrá", a předepíše nám lék. Nemoc ustoupí, ale příčina nemoci zůstává. A tak se za rok zase nemoc ozve. A za rok opět… a když tuto příčinu nemoci ignorujeme dlouho, tak už se pak nejen ozve, ale divoce propukne a pak už je pozdě cokoliv dělat. Ale je to jen naše vina, měli jsme své tělo poslouchat. A spousta lidí si toto nepřizná a řekne já jsem nemocný, já za to nemůžu a chce aby ho všichni litovali. Jejich nemoc mu svým způsobem vyhovuje.
Láska
Co je to láska. Lama Lobsang říká, že on miluje nejvíce svou matku. Je to první žena, se kterou byl v kontaktu. Ona neumí číst a on se neřídí jejími radami. On ji ale strašně miluje a když je u ní, vždy se úplně rozplyne. Máme si uvědomit, že naši rodiče jsou někdy opravdu hodně šílení, ale to není důvod, abychom jsme je přestali bezmezně milovat.
Měli bychom se naučit milovat vše a rozdávat lásku všem kolem nás – přátelům i nepřátelům. Zvláště pak nepřátelům.. to díky nim poznáváme skutečné štěstí, protože kdyby nebylo neštěstí, nemohlo by být ani štěstí. Rozdáváním štěstí nic neztrácíme. Pokud někomu štěstí neposkytneme, okrádáme tím jen sami sebe.
Náš život
Zde Lama upozorňuje, že my vůbec netušíme, co již máme. Už teď máme vše, co potřebujeme ke svému trvalému štěstí. Jen to ještě nevíme. My jen nadáváme na to co máme, a chceme to co nemáme. Čím máme ovšem více peněz, tím méně máme času si je užít. Čím více chceme, tím méně máme. Vše je již v nás a správným postojem si můžeme náramně ulehčit život.
Je prý důležité si stále pokládat otázky typu „Proč právě toto dělám. K čemu mi to bude dobré.“ Kolik nám zbývá dnů života? Za 20.000 dnů už tu většina z nás nebude. Z toho 10.000 dnů prospíme, 5.000 dnů prostudujeme… a stále jen něco „chceme“ a těšíme se, až jednou konečně začneme „skutečně žít“. Jenže s tím jak roste náš dům, my se stále zmenšujeme. A jednou si uvědomíme, že už vlastně umíráme. Zkusme si to představit už dnes. Jako bychom měli už zítra umřít. Co bychom dnes dělali? Bylo by to to, co právě hodláme dělat? Ne? Proč ne? Ano? Proč ano?
Mnoho věcí děláme protože si myslíme, že jsou „pro nás dobré“, mnoho jídel jíme, protože jsme někde slyšeli že jsou „zdravé“, navštěvujeme Indii a Tibet, protože si myslíme, že budeme „duchovnější“. My už o tom vůbec nepřemýšlíme, ale jsme jen otroci našich vlastních předsudků a toho, co si myslíme, že je správné. Je potřeba se stále ptát „Proč???“. Proč chodím do práce? Proč cvičím? Proč to a proč ono.. stále se ptát a hluboce o tom přemýšlet.
Bolest a utrpení
Bolest a utrpení jsou dva různé pojmy. My si díky bolesti můžeme uvědomit, co máme na sobě změnit. Tedy malá bolest je skvělá věc, ukazuje nám správnou cestu.
Utrpení je něco jiného. Za utrpení si můžeme sami. Je to jen v naší hlavě. Co způsobuje utrpení? Tibeťané prý věří, že to jsou „3 jedy“:
•    Nevědomost
•    Hněv
•    Naše EGO
Pokud vyhrajeme, nad těmito jedy, budeme žít trvale mimo utrpení. Není to ovšem vždy lehké se jich zbavit. My se totiž stále něčeho bojíme a sami sobě si nepřiznáváme, že máme problém. Bojíme se, a to špatné se snažíme schovat za naše EGO, žijeme v nevědomosti, nebo se hněváme na ostatní.
Zlatá střední cesta
Hodně lidí ví, že buddhismus radí jít střední cestou. Mnoho lidí ovšem nechápe, co je tím myšleno. Chtít mnoho peněz je špatné. Chceme stále více a máme jich stále málo. Tak si sedneme a nebudeme chtít žádné. Někdo k nám přijde a řekne, na tady máš peníze, ale my řekneme: „Ne, ne, ne! Já nechci žádné peníze. Já nic nechci, vůbec nic!“. Toto je ovšem také špatné. Staneme se tak závislí na tom, nemít žádné peníze. Pokud chceme hodně peněz, nikdo nám je nedá. Pokud nechceme vůbec žádné, pořád nám je někdo nutí. Pohybovat bychom se měli někde uprostřed. Svět je šílený, protože si ho šíleným děláme. A kdo je normální a pohybuje se uprostřed, má právo tvrdit, že provozuje duchovní techniku.
Vlevo je dobro, vpravo zlo. Je chyba si myslet, že zlo je špatné a my bychom měli stále jen dělat dobro. Měli bychom být někde uprostřed. Když budeme hlásat jen dobro, objeví se vždy někdo, kdo bude hlásat opak, tedy zlo. A vznikne problém. A my jsme ho vytvořili. Ale my přece chceme duchovně růst, musíme se tedy naučit být „normální“ a jít střední cestou.
Život je jen forma snu
Lama Lobsang tvrdí, že žijeme ve snu. To co se celý den děje je jen jiná forma snu, na který jsme zvyklí v noci. Zkuste říct jediný důvod, proč tomu tak není? Myslíte, že by jste to hned poznali, že je skutečnost sen? A v noci ve snu to poznáte, že jste ve snu? Myslíte, že v noci ve snu se dějí šílené věci? Podívejte se kolem sebe. Nedějí se i v „realitě“ hodně šílené věci?
Jaký je svět kolem nás? On neexistuje a je to jen sen? Ne, tak to není myšleno. Když je před námi dům, je to skutečně dům, ale my si z něj uděláme pokaždé něco jiného. Lama Lobsang říkal, že když ho jeho průvodkyně prováděla jednou ulicí v Praze, říkala mu historii té ulice. A na Lamu se ze všech stran sesypala energie, úplně silná a příjemná, byl to úplný šok. Ale co kdyby mu někdo říkal, že v té ulici lidem sekali za živa ruky a nohy. Tak by to na něj jistě působilo úplně jinak. Stejná ulice, stejný Lama, stejný den, ale měl by z toho úplně jiný pocit. Je to normální? A takto my myslíme.. a proto nepociťujeme štěstí. Ono tady je, my ho ovšem nevidíme, a jen si stále vytváříme vlastní realitu, a v té pak žijeme a trápíme se.
Důkaz, že žijeme ve snu
Lama Lobsang na jedné ze svých přednáškách sdělil návod, jak si může každý ověřit, že žije ve snu. Stačí, když si sám odpoví na 2 otázky. Musí si ale odpovědět jedině on sám. Nikdo jiný mu to nemůže dokázat. Jak by také mohl? Vždyť jsou to převážně jen EGA lidí, které jsou součástí jeho snu. A je úplně jedno co ostatní říkají, každý si to stejně vždy vyloží po svém, protože je to jeho sen. Nikdo nás nezná tak, jak známe sami sebe - jen my si můžeme odpovědět na naše otázky. Kde je odpověď, je i otázka. Nehledejme ji jinde, než u nás. Tak a nyní jeho 2 otázky:
První otázka: Zadívejte se na chvíli na tvář cizí osoby, pořádně si prohlédněte každý její detail. Zavřete oči a zkuste si ji živě vizualizovat. Do každého detailu si ji představte. Jde to? Moc ne, že? Tuto osobu už možná nikdy neuvidíte. A za rok budete mít o ní sen. A ve snu bude mít tato osoba detailně prokreslený obličej. Můžete si prohlídnout každý její detail. Jak je to možné?
Druhá otázka: Máte moc pěkný sen. Opravdu velice zvláštní a moc působivý. Ráno se probudíte a máte skvělou náladu. Přijde váš partner do kuchyně a vy ten sen ještě vidíte před očima. On byl tak zvláštní, jste úplně veselí a chcete partnerovi sen vyprávět. On se ovšem jde napřed upravit do koupelny. A tam se sprchuje a těší se na to, až mu řeknete váš sen. Mezitím vám ovšem zavolá šéf z práce. Řekne vám blá-blá-blá… a vy o tom začnete přemýšlet. Mezitím váš partner vyjde z koupelny a těší se, až mu řeknete jeho sen. Ale vy už o něm nepřemýšlíte. Víte, že jste měli sen, ale už nevíte co se vám zdálo. A váš partner vám řekne, že mu to děláte schválně, že tohle mu už nesmíte nikdy udělat. Jak je možné, že se během dvaceti minut vše úplně změnilo? Stejné prostředí, stejné podmínky a úplně jiná nálada. Na čem tato nálada závisí?
Odpovědi na naše otázky
Stále jen pátráme po odpovědích na naše otázky. Ale ty otázky jsme si vymysleli my, tak si na ně můžeme jen my odpovědět. Každý je úplně jiný. Běžní lidé jsou svým způsobem všichni nenormální. Oni dělají úplně šílené a nelogické věci. A mají nelogické otázky, a ptají se jiných šílených lidí. Každý vidí svět jinak, a my chceme, aby nám někdo, kdo vidí svět úplně jinak než my, poradil. Není to šílené?
Život je jen sen, v noci máme malé „smrti“ kdy se ponořujeme do pravdy. Proto máme někdy po probuzení nějakou chvíli velice dobrou náladu. V noci máme zjemněné smysly, zvláště k ránu - proto je dobrá „snová meditace“.
Proč je dobré se naučit bdít v noci během snu?
Když se naučíme si v noci během snu uvědomit, že sníme, má to dvě výhody:
1.    Získáme více času a možnost navštěvovat různá místa, která nás napadnou. Lama si zde zaftipkoval, že první na měsíci byli Tibeťané, jen nebyli těmi, kdo tam zapíchli jako první svou vlajku.
2.    Ve snu nemáme tělo. Až jednou umřeme, budeme prý ve velice podobné situaci. My se budeme pohybovat po světě a nebudeme tušit, že jsme mrtví. Jen lidé nám nebudou odpovídat a my se staneme postupně úplně šílenými. Pokud ovšem už tento stav známe ze života, my se ho nelekneme, ověříme si, že jsme mrtví (v Tibetu prý učitelé radí svým žákům, aby se zkusili projít po písku a zjistili jestli za nimi zůstávají v písku stopy. Nebo aby sledovali, jestli je za nimi stín.) a poté musíme zůstat klidní. To je velice důležité proto, co se bude dít potom. A pokud budeme mít strach a zešílíme z toho, opět se narodíme jako miminko, dostaneme nové tělo a všechno jde od znova. Proto je důležité zůstat po smrti naprosto klidným a nemít strach, to pro nás bude velice dobré.
Tibeťané čtou mrtvým lidem těsně po smrti Bardo thödal. Jsou to texty, kde se mrtvému člověku do ucha říká: už jsi mrtvý, uvědom si to, ověř si to, a zůstaň klidným, pomůže ti to.
Návod, jak se naučit lucidně snít, to znamená ve snu si uvědomit že sníme, lze najít všude na internetu (lucidní snění, lucid dreaming).
Minulé životy
Věříte v minulé životy? Někteří tvrdí že ano, a uvádějí své podivné důvody, jiní tvrdí že ne. Lama Lobsang tvrdí, že je tato otázka špatně položena. Kdyby Lama řekl že si pamatuje nějaký svůj minulý život, půlka lidí by si to vyložila tak a půlka jinak. Ti co v minulé životy věří, by si řekli “Lama Lobsang věří, tak to se mi potvrdilo, že jsou minulé životy“ a druhá půlka by si řekla “to je nesmysl, on to jen povídá, abychom mu věřili“. A kdyby Lama Lobsang řekl, že si je nepamatuje, zase by si půlka myslela, že lže, protože on je svatý muž a musí si je určitě pamatovat a druhá půlka by mu to věřila, a potvrdila by si tím, že minulé životy nejsou. Není to šílené? My se pořád na něco ptáme a přitom je ta nejlepší odpověď již v nás. My tedy nechceme slyšet to, co si myslí ostatní, ale slyšíme vždy jen to, co chceme slyšet. Na podobné otázky si proto musíme odpovídat sami a nikoho se neptat.
Buddhismus - Život Buddhy
Buddha byl původem nepálský princ pocházející ze zámožné rodiny žijící před více než 2500 lety poblíž indicko-nepálské hranice. Podle jména svého rodu bývá někdy označován také jako Šakjámuni buddha. Jeho narození v roce 563 př. n. l. předcházelo několik zvláštních přírodních úkazů a také proroctví, podle nichž se měl stát buď úspěšným a slavným panovníkem anebo velkým duchovním učitelem světa. Bylo mu proto dáno jméno Siddhárta Gautama (Gótáma) - „Ten, jehož cíl je dosažen“.
Siddhártův otec však nechtěl ani slyšet o nějaké učitelské dráze a ve svém synovi viděl pouze svého budoucího následníka, silného a slavného vládce, který by úspěšně spravoval a ochraňoval své panství. Druhého výkladu věštby se rodiče mladého prince natolik obávali že učinili mnoho opatření, aby svému synovi zamezili spatřit veškeré nedokonalosti světa, které by ho mohly přivést přes filosofické uvažování na duchovní cestu. Mladý Siddhárta byl proto již od narození obklopován obrovským přepychem, mohl mít vše, na co si jen mohl vzpomenout, oddával se tanci a hudbě, měl k dispozici mnoho krásných žen a všechny možné radovánky tehdejší doby. Za hranice paláce měl však po dlouhá léta omezený vstup. Ve věku šestnácti let si získal v turnaji dívku, se kterou se později oženil a měl syna. Dle některých zdrojů šlo údajně o jeho sestřenici Jašódharu.
Smysl života?
Poprvé se Siddhárta vážně zamyslel nad životem ve svých sedmi letech při každoroční zemědělské slavnosti, kdy spatřil, jak červa vyoraného pluhem sezobl a pohltil pták číhající poblíž. Toho dne pochopil, že většina tvorů na zemi musí požírat jiné tvory pro své přežití a jejich existence tudíž závisí na utrpení ostatních. Již tehdy se začal zabývat otázkami smyslu života. V dalších několika letech zůstal nadále věrný urozenému způsobu života, časem si však začal uvědomovat, že celý svůj život prožívá v nevědomosti a že o životě jako takovém toho ve skutečnosti mnoho neví. Vlastně o něm tehdy nevěděl ještě téměř nic. Tyto úvahy v něm ještě v mládí probudily zájem o jógu, které se později tak intenzivně věnoval. Absolutní zlom v jeho životě však znamenala jedna z prvních vycházek za hranice paláce. Ze svých komnat ho jednoho dne vylákala nádherná hudba pocházející od ženy hrající úchvatným způsobem na sitár v zahradě za palácovými zdmi. Podle pověsti to byli bohové, kteří ho takto záměrně vyvedli ven, aby ho přivedli na správnou cestu. Během tohoto i dalších podobných výletů spatřil tehdy stále ještě mladý princ postupně nejprve ubohého nemohoucího starce, poté člověka sužovaného zlou chorobou a nakonec rozkládající se mrtvolu. Teprve tato tři pro něj velmi krutá zobrazení utrpení a pomíjivosti života jej přivedla k odhodlání opustit domov a pátrat po pravdě a dosažení seberealizace.
Odchod
Siddhárta odešel do bezdomoví ve věku 29 let. Nebylo pro něj nijak lehké opustit palác, milovanou manželku i syna Ráhulu (pouto), který v tom roce přišel na svět. Přesto se pevně rozhodl odejít a pod rouškou noci se vytratil nespatřen z města. Odešel do lesních škol, kde se věnoval pečlivému studiu jógy pod dozorem dvou ve svém oboru velice význačných učitelů brahmaismu - Álárou Kálámou a Uddakou Rámaputtou. Po rychlém a dokonalém zvládnutí vyučovaných disciplín putoval dál, dokud se nesetkal s několika vytrvalými askety, ke kterým se na nějakou dobu připojil. S nimi se v lesích podroboval praktikám zahrnujícím odříkání, dlouhodobé hladovění, celkové sebeumrtvování a především intenzivní meditace ve snaze dosáhnout poznání. Cvičení se oddával natolik usilovně, že se za čas stal v tomto způsobu askeze dokonce vyhledávaným mistrem. Živil se pouze kořínky, několika lesními plody a semeny přivátými větrem. Po nějaké době z jeho těla zbyla téměř jen kostra, páteř si mohl snadno nahmatat přes to, co zbylo z jeho břicha, kůže se mu drolila z končetin, sebemenší pohyb způsoboval mdloby a mohl vést též ke smrti. Tehdy si Siddhárta uvědomil, že takový způsob života k cíli nevede. Pomalu se doplazil k nedaleké řece, aby se zotavil, poté začal prosazovat takzvanou Střední cestu, jež spočívala ve vyhýbání se obou extrémů. Podle ní se bytost usilující o dosažení poznání nemá odevzdávat ani světskému životu, aleani krajní askezi, která by veškerý pokrok velice znesnadňovala. Jen tak mohl podle jeho názoru dosáhnout poznání.
V následujících letech Siddhárta putoval po zemi jako poutník, živil se darovaným jídlem a bez vedení učitele se rozhodl hledat pravdu cestou usilovné meditace. V těch dobách byl často spatřen, jak spočívá dlouhé týdny v meditacích pod stromy poblíž vesnic. Tak velká byla jeho snaha a touha po odhalení smyslu bytí.
Nalezení pravdy
29. května roku 526 př. n. l. tomu bylo šest let od doby, kdy Siddhárta opustil vlast. Toho dne prodlíval se zkříženýma nohama pod fíkovníkem v indické Bódhgaji. Za úplňku se opět ponořil do hluboké meditace za účelem odhalení pravdy, přičemž prošel několika meditativními vnory. V první třetině noci se mu postupně vyjevily všechny jeho předchozí životy. Spatřil, jak byl v tom a tom životě tou a tou bytostí v tom a tom těle s tím a tím jménem, jeho skutky byly takové a takové a vedly k takovému a takovému zrození. Takto proplouval postupně jedním životem, dvěma životy, sto životy, tisíci životy, milióny životy, životy během dlouhých období rozpínání vesmíru, životy během dlouhých období smršťování vesmíru a znovu a znovu až po jeho současné zrození.
Ve druhé třetině noci pak spatřil mnoho po sobě jdoucích zrození ostatních bytostí těch a těch jmen, které konaly takové a takové skutky a poté dosáhli takového a takového zrození. Z pozice nezávislého pozorovatele viděl, jak tyto bytosti prochází stejně jako předtím on jedním zrozením za druhým a zjistil, že je tomu tak již od nepaměti a bude to tak pokračovat i dále.
Z těchto prvních dvou vnorů pochopil Siddhárta zákony karmy. Poznal, že zlé skutky vedou k neblahým zrozením a dobré skutky naopak k příznivým zrozením. Uvědomil si také, že během svých minulých životů již zažil téměř vše, co jen bylo možné. To se však každým dalším zrozením stále jen znovu a znovu opakovalo, až zde nebylo téměř nic nového, po čem by ještě mohl toužit a co by bylo možné ještě zakusit. Zjistil, že celý život je od samého počátku plný utrpení. To však smrtí nekončí, ale pokračuje dál s dalším a dalším zrozením. Všechny bytosti bez výjimky tak trpí za své zlé skutky, trpí, protože hnáni svou touhou neustále něco hledají a nemohou to nalézt nebo to naopak již nalezli, ale trpí následnou ztrátou nalezeného. Trpí ztrátou a odloučením od svých blízkých, trpí, protože lpí na majetku a na chybných představách o životě i světě, trpí z nevědomosti, trpí nemocemi, bídou, válkami, stářím, trpí v životě i smrti a toto utrpení nemá konce. Utrpení se tak vyjevilo jako základní charakteristika života stejně jako neustálá změna a pomíjivost všeho. Takové bylo Siddhártovo poznání z prvních dvou třetin noci.
Ve třetí třetině noci zaměřil Siddhárta svou mysl na konečné poznání pravdy. V tom okamžiku se podle pověsti objevil démon Mára, který chtěl mladému princi dosažení poznání zabránit. Nejprve za ním poslal bohyni rozkoše, která ho měla rozptýlit svými vnady. Když neuspěla, vytáhl Mára proti Siddhártovi se svou obrovskou armádou. Roje šípů a kopí se však v blízkosti Siddhárty měnily v pa ající květy a veškeré Márovy útoky tak byly neúčinné. Nakonec se Mára pokusil zahalit meditujícího neproniknutelnou temnotou. Světlo jeho meditace však bylo silnější a tak ani tento poslední pokus nebyl úspěšný. Mára si uvědomil svou porážku a se všemi svými přisluhovači odtáhl. To vše se událo v princově mysli. Poté se Siddhárta na znamení vítězství dotkl špičkami prstů pravé ruky země, aby tak za svědky povolal zemi i nebe, a v této posvátné pozici, ve které také bývá často zobrazován, prohlásil, že nevstane, dokud nedosáhne pravdy.
Za východu jitřenky se mu konečně dostalo vytouženého poznání. Nejprve v mysli vystoupal postupně přes všechny roviny bytí a spatřil tak světy jeden krásnější než druhý. Byly údajně tak nádherné, že se od nich nechtěl vůbec odpoutat, s usilovným vypětím vůle však pokračoval stále výš a výš, až v kýženém okamžiku spatřil veškerou pravdu a dosáhl tak osvícení. Uvědomil si též, že pro něj již ustalo znovuzrozování a že tudíž již není vázán k utrpení Samsáry – koloběhu života a smrti. V tom okamžiku se na jeho tváři objevil úsměv. Pochopil, že celý svět se všemi jeho rovinami ve skutečnosti neexistuje a život, tak jak ho znal, je jen pouhá iluze, sen o utrpení všech bytostí. Iluze stejně klamná jako vše ostatní, čím ve svých zrozeních všechny bytosti stále znovu procházejí.
Od té doby bývá Siddhárta Gótáma nazýván Buddhou neboli probuzeným a strom, pod kterým dosáhl osvícení stromem Bódhi. Buddha sám však pro své označení používal slovo Táthagáta neboli „ten, který takto došel dokonalosti“. Pochopil, že není prvním a tedy ani jediným buddhou, ale že už před ním tu bylo mnoho jiných buddhů a řada nových jich přijde také v budoucnosti. Věděl, že každý tvor též jednou dosáhne konečného poznání, vyváže se ze Samsáry a stane se tak další osvícenou bytostí, dalším buddhou.
Po dosažení buddhovství již mohl Siddhárta vstoupit do nirvány. Ze soucitu ke všem trpícím bytostem se však dočasně nirvány vzdal a rozhodl se učit. Následující týdny spočíval nadále pod stromem Bódhi a uvažoval nad poznáním, jehož se mu dostalo. Pravda, která mu byla vyjevena, však byla podle jeho úsudku pro ostatní bytosti natolik krutá, že se ji zpočátku zdráhal učit. Nakonec se přece jen rozhodl vyučovat a strávil tak následujících 45 let až do své smrti v indické Kusingaře 443 let př. n. l. Dožil se 80 let, jeho zdraví v té době však bylo již velmi chatrné a jednoho dne zemřel následkem konzumace zkaženého jídla.
Svým učením Budha ještě za svého života přispěl k osvícení mnoha dalších bytostí. Vyslovil také mnoho rad a předpisů vedoucích ke správnému způsobu života pro nejrůznější vrstvy společnosti a zformoval tři cesty svého učení podle stupně vyspělosti žáků, kterým učení předával. První cesta má zamezit vědomému vyvolávání utrpení ostatních, druhá cesta směřuje k předcházení utrpení u jedince samotného a třetí, tzv. „Diamantová cesta“, vede k cíli nejvyššímu – k poznání absolutní a neměnné pravdy. Je určena především pro nejnadanější žáky.
Budhovo učení
Ve skutečnosti je Budhovo učení velmi hluboké, jeho základy však mohou být vyjádřeny několika větami v podobě Čtyř vznešených pravd:
•    Celý život je utrpení.
•    Utrpení je způsobeno touhou, nevědomostí a připoutaností k pomíjivému.
•    Utrpení je možno ukončit (už tento samotný fakt je značně povzbuzující).
•    Existuje cesta, jak ukončit utrpení.
Cesta směřující k ukončení utrpení může mít mnoho podob. Budha sám zformuloval tzv. "Ušlechtilou osmidílnou stezku", která zahrnuje:
•    Pravý názor
•    Pravé rozhodnutí
•    Pravou řeč
•    Pravé jednání
•    Pravé žití
•    Pravé snažení
•    Pravou bdělost
•    Pravé soustředění
Pokaždé, když Buddha učil, byl obklopen velkým davem bytostí z nejrůznějších rovin bytí. Pro mnohé z nich bylo velkým štěstím setkat se s živoucím "probuzeným" a vyslechnout jeho slova, neboť si uvědomovali, jak vzácná příležitost se jim v životě naskytla. Byli též nesmírně vděčni, že takové učení vůbec někde existuje. V současné době žije na světě mnoho miliónů buddhistů a zájem o buddhismus i počet jeho přívrženců neustále roste.